Soutěžní příspěvek (12) – UNET Blogger 2016

0
3020
Soutěž UNET

Můj nejlepší přítel – Počítač …

   Psaní byl můj koníček od školních let – a to od psaní do školního časopisu, kroniky – pochopitelně tehdy jen psacím perem.

Když jsem se vdala, měla 3 děti krátce po sobě – tak abych nezapomenula, že mám státní zkoušky z psaní na psacím stroji, tak jsem si z uspořených peněz koupila svůj první psací stroj Consul a na něm jsem psala všechno. Co kdo ze sousedů nebo známých potřeboval tak jsem jim ve volných chvílích opsala – ať to byly různé žádosti nebo před rokem 1989 mnoho opisů v samizdatu pro různé spolky nebo skupiny…

Psávala jsem i do regionálního tisku, do různých časopisů a přivydělávala jsem si dost opisy diplomových prací pro mnoho mladých vysokoškoláků – každý rok to byly alespoň 3 diplomky, dalo mi to zabrat ale dělala jsem to až do roku 1989 ráda. Byla jsem vždy potěšena, když mi pak od „mých“ mladých zákazníků přicházela krásná promoční oznámení…

V 90letech jsme měli s manželem štěstí na výhru v novinách Mladá fronta Dnes – vyhráli jsme tehdy v soutěži druhou cenu a tou byl počítač s tím, že si pro výhru musíme přijet do Prahy.

V té době jsme měli starého Wartburga a tak jsme se s ním brzy ráno vydali z Boskovic do hlavního města. Pochopitelně naše staré auto nebylo stavěné na dálnici, tak asi 30 km před Prahou nám odmítlo sloužit. Všimla jsem si při dálnici „telefonu na přivolání žlutých andělů“ – bylo štěstí, že jsem pochopila systém a naši „zachránci“ pro nás přijeli a odtáhli do svého servisu. Vada byla brzy odstraněna, mohli jsme jet dál – bylo to finančně náročné ale nedalo se nic dělat.

V Praze jsme zastavili na prvním odstavném parkovišti a zavolali do redakce, že si netroufáme přijet až k redakci – „nevadí“, řekli nám „my pro Vás dojedeme naším autem…“
Po slavnostním obdržení počítače nás zase redaktor odvezl k našemu autu na parkoviště a popřál šťastnou cestu…

My přijeli domů, dali slavnostně počítač doprostřed jednoho pokoje – tehdy už byla dcera vdaná a syn ženatý. Všichni jsme stáli u tohoto zázraku a nevěděli co si počít, abychom ho třeba hned na začátku neponičili…

Já v té době měla jen zkušenost ze zaměstnání s prací na účtovacím stroji Ascota, byla to veliká hlučná skříň na děrné štítky – ale to se nedalo s počítačem vůbec srovnávat…

V tom čase jsem chtěla psát rozsáhlejší věc – byly to povídky, vydávané vlastním nákladem – nezbylo mi nic, než zavolat známému, aby mne naučil počítač ovládat. Ihned přijel, ukázal jak se počítač zapíná, jak vypíná, ukázal jak mám psát a až dopíši své povídky, že to přijde stáhnout na disketu…

Takže asi 100 stránkový opis se mi podařil a já při něm trochu víc vnikla do tajů počítače a už dokázala časem na počítači víc…

V roce 2001 nám odletěl druhý syn s manželkou za prací do Thajska a řekl mi, že mi v knihovně udělá moji emailovou adresu a budeme si jednou týdně psát… Ukázal mi jak se to dělá a to velmi rychle, takže jsem nevěděla vůbec nic…

Ale v knihovně jsem nalezla spřízněnou duši v mladé knihovnici, která mi vždy dopis od našich pomohla přijmout a zase naopak můj dopis ode mne mi pomohla odeslat…  Ale já se stále internetu bála, měla jsem obavu chytnou na něco jiného, nedokázala jsem se ještě dostat ani na Seznam a něco si přečíst, prostě měla jsem z tohoto chytrého přítele strach i když na druhé straně jsem se mu obdivovala…

Až po delší době kdy syn se svojí manželkou bydleli u nás, moje milá snacha –  která byla u mne s malou vnučkou doma mi stále trpělivě vysvětlovala jak mám dávat svoje různé příspěvky na disketu, jak ji tam vložit, uložit data – v té době jsem stále ještě používala internet v místní knihovně a data přenášela jen na disketě….

Po delší době jsme si pořídili internet domů a tím jsem se mohla více seznamovat s tímto „zázrakem.“

Teď už jsem téměř 13 let vdovou, jsem sama a tak mé volné chvíle vyplňuje právě počítač s internetem. Ještě mi není sedmdesát, tak nechci jen být jen závislá na počítači i když ho hodně používám, mám zahrádku, ještě trochu externí práce ale co nejvíce mám 7 vnoučat a těch si zatím užívám jak to jde nejvíc a jsou po mne tím nejlepším koníčkem…

Takže hry na hřišti, vycházky, výlety kratší i delší, hry na zahradě a kolem domu… Naučila jsem se fotit na digitálním fotoaparátu a tím si uchovávám i dost vzpomínek na hry s dětmi. Když je špatnější počasí, že nemohu pracovat na zahradě, tak se mohu ponořit do klávesnice se svými vzpomínkami a to je pro mne ten nejmilejší okamžik a relaxace…

A tak se v duchu skláním před těmi, kdo tento zázrak počítače a internetu vynalezli, protože dobře vím co to bylo za dřinu opisovat texty s opravnými papírky, nebo přepisovat celou stránku, když jsem udělala chybu a nešla pořádně opravit…

Ještě jednou díky Tobě Příteli počítači za tu pohodu u Tebe, nejsem sice dokonalá při práci s Tebou můj Příteli, ale snažím se… Děkuji, moc pěkně děkuji a to moc…

Autor: Marie Ž., 69 let, Boskovice

Zadání soutěže ZDE
Ostatní příspěvky ZDE

Jak se Vám líbí soutěž UNET Blogger 2016?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...
4.45/5 (20)

Ohodnoťte to počtem bodů (nejlepší=5)

BEZ KOMENTÁŘE

PŘIDEJTE KOMENTÁŘ